z placatého počítače

Pošli mi fotku
prosím posílám
je starší než já
ukradlimi ji démoni cestou na můj první mars v dějinách
chtěla jsem být hvězdou
ale nějak nám to spadlo a jsem jen horou v dálce která štěká kolem sebe mohutnými lavinami
nedovolí ani na okamžik vypadnou z pozornosti
prolíná se s námi
čeká na příležitost
bojuje za mír a přitom ani chvilku nevěnuje tomu se rozhlédnout a poznat že není o co stát,
že vědět všechno zanmená nemoci nic říct
svoji vědu spláchněte do záchodku
svoji víru utopte v močálech smrti
co vás vysvobodí není ani slovo ani zákon ani meta ani odpočinek
trouchnivění dubu
dnes se otevírá  brána ale já
nevím jestli budu moci projít 
je to tak zdlouhavé
otevřít bránu znamená prožít všechno co je za ní
nevíte do čeho se vlastně pouštíte
ale přesto musíte jít dál
musíte projít i kdyby vás to mělo stát vše co ještě máte
ve spoustě věcí se tak mýlíme
nebuďme blázni a přece buďme blázni
dobrovolně
po malých krocích

stále ještě jsem neodstartoval z hlainy jezera slov pojmů a mezer mezi slovy

šalvěj se třpytila jeko měsíc se třpytí v záři slunce které nevidíme
a za bezměsíčných nocí
pohledem skrz zábradlí
zjišťujeme propast
a existenciální hluboký strach rovnajcí se mdlobám které vám seberou nejmenší šanci se pohnout.
Ještě stále je svět moc pevný
a hodiny stále ještě na svých číslech nesou významy
noříme se vstříc oblakům
čmářeme linky z grafů
trháme mřížky
obalit jimy strom
než jej ohryžou zuby
než příde den velkého zjištění
už tolik dní tu chodím po světe a nepřišel jsem na to
stále se ptám, tam uvnitř
ale odpověď … bylo by šílenství na ni čekat
je větší než hladina ze které se ptáš
je jiná a neprosouká se úzkým hrdlem
pravda neprochází
a čeká si tam někde venku až za ní sami vylezeme
nevím jak na to
a tak jen chdím po světě a čím dál více se zapomínám ptát jak to je doopravdy a kdo jsme,
už se stávám jen součástkou
ve víru dění nekonečně se motajícího
už se ani nezastavíme a nepodíváme se na sebe
nepřijdeme na to a tak spíme dál