Deník Pekla

myšlenky mí mě fakt už nebaví

když se kácí les létají třísky

ale já nevim co příde pak

Teď si to odmedituju,
když se neoběsím,
vlastně vyhraju.

zní to trochu zmateně,
nikdy jsem nepsal velké věci přímo
popisoval jen obloučky, záhyby,
lemování sloupů na kterých stojí čas
ozdoby na hlavách bódhisattvů
jak můžu pojmenovat modré a široké nebe
jak můžu seskočit z koně a napsat jedno slovo do písku
jak mohu odejít a nepokračovat dál
jak mohu
jak?

jak mohu přestat psát dopisy zapečetěné krví
na velké bílé stránce je jen jedna krátká věta
a slova v ní
jsou jen ozdobou
nic by se do nich nevešlo

házím po tobě květiny,
ne pro krásu květin ale pro tu tvou
šílím pod hvězdnou nocí
ztrácím hmotné tělo a létám do oblak
abych tě navštívil
topím se v mořích, obrovských a širokých
vlny mne smetávají a já se znovu sbírám, protože vím že budeš stát na břehu

šalvěj,
proč bydlíš ve tmě?
za lístečky bezejména
za keři co zvou
a trny už nepustí tě zpět
jen vůně položí tě k zemi
a obrazy vystoupí ze zdí
jen dívat se smíš
šalvěj co říkáš
rty se pohybují a není slyšet slova
jen u srdce to trhá malé kousky
k večeři, první, druhé třetí

napít se čaje za noci
to je probudit se
uprostřed tmy

budím se uprostřed noci
nechápavě se dívám kolem sebe
čísi melodie
mě zve dál do oken
proskočit vyletět

zpít se krví
až na dřevěnou desku
až ráno vykřiknout
až za svítání
se rozplynout